Jan Hurta

Poslední festivalový den padl na 14. února – den svatého Valentýna. Příhodnou kalendářní shodu reflektoval i program, kdy návštěvníci mohli už od pátečního dopoledne navštěvovat inscenace a workshopy zabývající se tématy lásky a intimních vztahů. Valentýn, společně s mnoha dalšími svátky, je v dnešní společnosti využívaný především jako jedna velká reklama a ideální způsob, jakým mohou korporace, nebo třeba i studentské divadelní festivaly, vydělat víc peněz a přilákat diváky pomocí jednoduché tematiky. Místo oslavy partnerství či snad výročí smrti sv. Valentýna se ze svátku stává soutěž o to, jak lásku, co nejlépe prodat.

Amor per ventrem, kolektivní projekt studentů magisterského programu Katedry výchovné dramatiky, výše zmíněnou kritiku bere za své a ukazuje obohacování se na lásce v té nejryzejší podobě – pomocí parodie na televizní reality show. DISK se proměňuje na televizní studio a všichni příchozí diváci se stávají součástí senzacechtivé mašinérie. Čtveřice moderátorů oblečených do svůdně rudé publikum postupně seznamuje s ženou, která právě dnes večer díky nim najde „lásku svého života“. Celé show nechybí doprovod generické hudby zábavního průmyslu a patetická práce s reflektory. Prvoplánové televizní efektnosti neubírá ani to, že se vyvolená žena skrývá přímo mezi diváky.

Růžena (Anna Tretiagová) je naprosto obyčejná devětadvacetiletá žena a na casting se přihlásila proto, aby už nadále nemusela být single. Moderátoři sice slibují, že jí tohoto neduhu dnešní večer zbaví, nejprve ho však využijí ke chtěné senzaci. Performativně jí předčítají fakty o tom, proč je být single nevýhodné. Diváci zhlédnou video vykreslující Růženin nudný a osamocený život a nechybí ani slova podpory od nejbližších během nichž, jsou promítány fotky z jejího dětství za emotivní hudby. Nakonec musí Růžena splnit tři výzvy, které ji staví do role poddajné ženy v domácnosti, zatímco tajemný muž ze zákulisí rozhoduje, jestli je s jejími výkony spokojen. To vše za bouřlivého potlesku a skandování publika.

Do nepříjemné pozice jsou však stavěni i diváci, kdy se před neuniknutelným objektivem „kiss cam“ musí políbit se svým sousedem. V hořkosladkém závěru Růžena sice skutečně odchází s mužem, ale značně zklamaná z jeho kvality. Na celém spektáklu vydělají pouze moderátoři a pravá láska zůstává nenalezena.

Tvůrčí tým: Anna Tretiagová, Adéla Zmrzlíková, Doubravka Dostálová, Teodora Kochová, Pavel Šindelář, Jakub Kubíček

Adam Zelinka

Noc Tribádek dramatika Pera Olova Enquista z dlouholetých peripetií manželské historie rodiny Strindbergových vypráví jednu konkrétní pasáž – zkoušku divadelní hry. August (Prokop Košař) a Siri (Marie Anna Myšičková) kvůli finančním problémům společně inscenují nové Strindbergovo drama, i přes jejich právě probíhající rozvodové řízení. Druhou přítomnou herečkou je Marie (Kateřina Měchurová), bývalá milenka Siri. Tvůrčímu procesu pomáhá také zoufalý herec Viggo (František Florián).

August pohrdá všemi, za největší chybu lidstva považuje ženskou emancipaci a ženy staví na úroveň opic. Svůj text koncipoval jako přehlídku urážek obou dam a obhajoby vlastních činů. V minulosti totiž po objevu lesbického poměru své ženy z domu vyhodil slečnu Marii a navíc vlastní manželce nedovoloval objevit se na jevišti. Obě ženy ho proto zcela nenávidí. Atmosféra na place je hutná, místo konstruktivního zkoušení se neustále vytahují staré rozmíšky. Strindberg nedokáže nepřerušovat práci emotivními výlevy vůči všem přítomným.

Na scéně stojí několik židlí, z jedné Strindberg režíruje a ve zbytku času na ní sedí a zoufale hledí do zdi. Zkouší se na dřevěném praktikáblu, který se ale dá i postavit, aby Strindberg mohl křídou popsat rozměry svého penisu. Uprostřed scény stojí basa piv, ze které si přiznaná alkoholička Marie bere jedno lahvové pivo za druhým.

V Tribádkách se střídá komické s tragickým, bohužel se také značně zpomaluje tempo, především ve vážnějších částech. V některých chvílích se děj skoro zastaví, naštěstí se ho účinkujícím vždy povede nastartovat. I tak mám za to, že tématu více sluší komediální pojetí, protože soucit s misogynním Strindbergem a jeho rozpadlým životem se u mě nedostavuje.

Režie: doc. Eva Salzmannová - pedagog herectví

Překlad: František Fröhlich

Úprava: Johana Kudláčková

Obsazení: Prokop Košař, Marie Anna Myšičková, Kateřina Měchurová, František Florián

Valérie Václavíková

Být milován si přeje asi každý. Láska dokáže porazit vše, překonat i smrt. Ale jen pokud je vzájemná. Nebo? Jevištní zpracování dramatického textu Ivana Vyrypajeva, v režii Mykhaila Fedorova, je založeno zejména na dialozích.

Intimní atmosféru navozuje arénové uspořádání hlediště, v jehož středu vytváří papírová lepící páska čtverec, čímž vymezuje hrací prostor – milostný čtyřúhelník. Herci se pohybují v něm, po jeho stranách a diagonálách. Na holé scéně hrají dvě dvojice partnerů, kteří mají barevně sladěné kostýmy do modré a béžovo-bílé. Verbální projev i mimika aktérů koresponduje s komorní scénou jeviště. Navazují oční kontakt s diváky, využívají blízkosti s hledištěm a omezené schopnosti pohybu.

Dva letité manželské páry pojednávají o smyslu či významu lásky nebo mezilidských vztahů. Manželství Dannyho (Jan Roháč) a Sandry (Veronika Pichlerová) v první scéně působí naprosto idylicky. Po dlouhých dvaapadesáti letech manžel umírá. Vyznává svou celoživotní lásku, oddanost a spokojenost své ženě. Druhý pár tvoří Margaret (Iveta Hlubučková), žena se skvělým smyslem pro humor, s Dannyho dlouholetým přítelem Albertem (Vojtěch Franců).

Postupně se partnerství začínají komplikovat. Odkrývají se vzájemné, utajené city mezi přáteli, údajné milostné aféry či plytkost jejich vztahů. Manželské páry se na stará kolena zoufale snaží uspořádat svůj život a dokázat si, že je přeci někdo, i kdyby nepřiznaně, miloval. Herci na konci inscenace odlepují ze země papírovou pásku, tím milostný čtyřúhelník mizí. Spletité události dovedou všechny postavy k hořkému odchodu ze světa a zjištění, že se člověk prostě celý život jenom mýlí.

Tvůrčí tým:

Režie: Mykhailo Fedorov

Dramaturgie: Adéla Krausová

Výprava: Štěpánka Vaškevič

Obsazení: Iveta Hlubučková, Veronika Pichlerová, Jan Roháč, Vojtěch Franců

Emília Macková

Súčasťou festivalu NADAMU boli aj výstavy klauzúrnych prác katedry scénografie – Mystery box KS a odboru scénografia na KALDe – Proces 027. Obe výstavy pozostávali z prác študentov prvého až tretieho ročníka bakalárskeho štúdia.

Výstava Proces 027

Síce vernisáž Proces 027 prebehla už počas klauzúrneho festivalu KALDu, no mohli si ju vychutnať aj návštevníci festivalu NADAMU. Zúčastnení mohli v troch miestnostiach oceniť prvácke záťažové testy vnímania rôznych materiálov, ako je napríklad vŕbové drevo či novinový papier. Druháci zase vystavili rozprávkové bábky, keďže sa detským príbehom venovali celý semester.

Mystery box KS

V ateliéri KS sme mali možnosť vidieť „pozostatky“ bakalárskych klauzúr. Najpočetnejšie zastúpený bol prvý ročník s hneď niekoľkými zadaniami. Voľné spracovanie ľubovoľnej rozprávky bratov Grimmovcov, obrazový denník či netradičný portrét samého seba. Druhý ročník spracoval operu Bludný Holanďan od Richarda Wagnera a tretí ročník vystavoval ukážky z nedokončených absolventských prác. Nešlo iba o vernisáž malieb, súčasťou boli aj ukážky kostýmov, kostýmových návrhov, sôch, kresieb a priestorových modelov.

Daniel Dudek

Textilní trilogie Volkera Schmidta v režíjně-dramaturgickém podání Karolíny Petřvalské a Kláry Metge prozkoumává osudy tří šiček v nelidských podmínkách nejmenované evropské továrny. Žijí „v budoucnu, až se všechno jednou otočí“ naruby, kde se každý, kdo chce něco dokázat, snaží dostat na východ – do vyspělých zemí. Brzy se vyjasní, že jejich vesmír není zas tak rozličný. Získat vízum a vydělávat o něco více chtějí milióny lidí i v tom našem. Hra provokativně nastavuje zrcadlo nynějšímu globalizovanému světu plnému lidí přehlížejících ty, které společnost staví do stínů temných uliček na okraj této planety. „Země je ale kulatá a koule nemají okraje.“

V prvním dějství tři ženy, kolegyně z textilní společnosti, vysvětlují zástupcům z neziskových organizací pokročilejšího světa, že je s nimi v továrně zacházeno spořádaně a s úctou. „Jsem šťastná,“ pronese Liesl (Alžběta Dolečková), dcera prodaná do novodobého otroctví už jako malá holka, jen aby si rodiče mohli koupit televizi. Druhé dějství je ve znamení emigrace a lepších zítřků. Neznámo kdy, nedaleko hraničního přechodu Liesl potkává Kathi (Barbora Vašíčková), matku samoživitelku, jež chce jen lepší budoucnost pro svého syna. Když narazí i na třetí šičku Hanni (Marie Anna Myšičková), která věří, že jediné východisko je revoluce, rozhodnou se utvořit pakt pro láskyplnou budoucnost. Po společném překročení hranice, jako oběti obchodníků s bílým masem, se udržují v kontaktu. Každá se snaží vypořádat se svým vlastním údělem. Ve třetím dějství se při kladení otázek o stavu současného světa vrací do rodné země. V původní továrně potkávají verze sebe samých, které nikdy továrnu neopustily a uzavírají pomyslný kruh.

S temnými a vážnými tématy inscenace kontrastuje barevná a lesklá, povětšinou příznaková, scénografie. Black box činoherní učebny doplňují pouze tři zavěšené nepromokavé plachty modré barvy a neonově žlutá houpačka. Později herečky přinesou velký plyšový válec symbolizující mužství. Samotné rekvizity tvoří směsice věcí: PVC a igelitové plachty, bublinkové fólie nebo intimní pomůcky (tampóny jako náboje, umělé penisy jako nože či mikrofony). V závěru představení jsou meotarem na scénu promítané plastové kousky, pravítka a již zmíněná bublinková fólie.

Inscenace plná obsáhlých monologických pasáží, stylizovaná do modré, růžové a zelené, velmi přímo konfrontuje problémy dnešního světa a kapitalismu. Práce s nahotou, hudbou, světly a přímým kontaktem s diváctvem jen dotváří atmosféru nastolenou Schmidtovým textem. Až mrazivě přesvědčující herecké výkony tří hereček KČD nás dokážou přenést do jakési snad daleké budoucnosti, ve které by žádný Evropan žít nechtěl. „Zařezávají se ti tanga? A co duše?“

Tvůrčí tým:

Režie, dramaturgie: Karolína Petřvalská, Klára Metge

Scénografie, kostýmy: Kateřina Hubená

Choreografie: Barbora Vašíčková

Pohybová spolupráce: Karolína Gilová

Produkce: Marie Stanková, Anna Křepínská

Obsazení: Alžběta Dolečková, Barbora Vašíčková, Marie Anna Myšičková

Emília Macková

Utopia: From Kitchen to Stage, a work by students of the Department of Alternative and Puppet Theatre Kiana Mashayekh and Jhonn Álvarez, was one of the most delightful experiences of the NADAMU festival. For their „work in progress“, the creators chose a subject that resonates with everyone – food. The most striking feature of Utopia is its visual and auditory interconnection, which unfolds slowly, not just for the performers, but also for the audience seated in the arena, allowing them to fully experience even the smallest details of the cooking process.

At first, it seems we're watching two silent chefs begin their meal preparation. One of the performers slowly washes various ingredients in an aquarium – everything from cabbage and carrots to bananas, milk, and eggs. A microphone set in front of the aquarium amplifies the sound of splashing water. The quietness is occasionally broken by an actor tapping a wooden spoon against a hanging pan, a sound resembling a gong, signaling the next ingredient choice. A sound technician mixes these monotonous sounds live, creating a background atmosphere.

Just as the technician mixes the water, he also manipulate the recorded voices of the performers, blending sound and visuals in a fascinating way. The initial assumption that we're watching chefs fades when personal, slightly nostalgic stories from the creators about their favorite childhood recipes begin to play. They recall eating carrot rice or vegetable salad without mayo as kids. These dishes became such a part of their lives that the creators form the outline of their bodies from the necessary ingredients on a white sheet laid on the floor.

Since food brings people together across cultures, the creators decide to engage the audience’s senses further by sharing a common favorite recipe – a banana milkshake. Each audience member receives a piece of banana and a shot of milk, inviting everyone to join in the preparation and subsequent eating. Take the banana, bite into it, drink the milk, and mix the ingredients in your mouth.

Creative Team:

Kiana Mashayekh, Jhonn Álvarez

Emília Macková

Utopia: From Kitchen to Stage študentov KALDu, Kiany Mashayekh a Jhonna Álvareza, bol jedným z najpríjemnejších zážitkov festivalu NADAMU. Tvorcovia si pre svoj „work in progress“ vybrali materiál blízky každému z nás – jedlo. Najdôležitejšou vlastnosťou Utopie je vizuálna a zvuková prepojenosť, ktorá si dáva načas nielen pre hercov, ale aj divákov, usadených v aréne, aby si spoločne užili aj tie najmenšie časti procesu prípravy jedla.

Spočiatku sa zdá, že budeme sledovať dvojicu mlčiacich kuchárov, čo začínajú s prípravou varenia. Performerka pomaly umýva v akváriu potraviny – od kapusty, cez mrkvu, až po banány, mlieko či vajíčka. Pri akváriu stojí mikrofón, ktorý zvýrazňuje zvuk žblnkajúcej vody. Tiché mlčanie prerušuje aj herec búchajúci varechou o zavesenú panvicu. Zvuk pripomína gong signalizujúci herečke výber ďalšej ingrediencie. Technik a zvukár v jednej osobe monotónne zvuky naživo mixuje, čím vzniká sprievodný podklad.

Podobne ako vodu technik mixuje aj ich hlasy z nahrávok, vďaka čomu vzniká zaujímavé spojenie zvuku a vizuálu. Domnienka, že sledujeme kuchárov, sa rozplynie, keď zaznejú osobné, trochu nostalgické, príbehy tvorcov o ich obľúbených receptoch z detstva. Ako malí jedávali mrkvovú ryžu či zeleninový šalát bez majonézy. Pokrmy sa stali ich súčasťou až natoľko, že tvorcovia na bielej plachte ležiacej na zemi vytvoria z potrebných ingrediencií obrys svojho tela.

Keďže jedlo spája ľudí naprieč kultúrami, tvorcovia sa rozhodli zapôsobiť na divácke zmysly aj skrz ich spoločný obľúbený recept – banánový milkshake. Každému z divákov rozdajú kúsok banánu a poldeci mlieka, a tak sa na príprave aj jedení podieľame všetci. Vezmite banán, odhryznite, zapite mliekom a zmiešajte v ústach.

Tvůrčí tým:

Kiana Mashayekh, Jhonn Álvarez

Nina Briatková

Patrick Melrose (Ladislav Pokorný) v činohernej monodráme Na tom nezáleží režiséra Romana Groszmanna nie je typický feťák, pochádza totiž z pomerne vysokého spoločenského zázemia. Zoznamujeme sa s ním v pohrebnom ústave, kde nám pred rakvou svojho mŕtveho otca repliku po replike postupne odkrýva hlbokú nenávisť voči nebohému, ktorú ani samotná smrť nebola schopná zmierniť. Kremácia Patrickovho otca v ňom rozjatrí staré rany a traumy, za ktoré je zjavne zosnulý zodpovedný, aj keď pre nás skutočná príčina ich toxického vzťahu zostáva naďalej tajomnou neznámou.

Ladislav Pokorný stvárňuje Patricka s veľkou dávkou sebairónie a cynizmu. Tragický dej obohacuje o komiku prostredníctvom gagov či promptného reagovania, ktoré sa najvýraznejšie ukazuje v občasnom veľmi pohotovom prihovorení sa divákovom. Jeho neviazanosť v týchto momentoch pôsobí veľmi dôveryhodne, no rovnako prirodzene pôsobia aj tragické scény, ktoré neoplývajú zbytočným sentimentom či pátosom.

Patrí sa, aby pozostalý po smrti rodiča aspoň na nejaký čas trúchlil. Toxikoman na úrovni sa so smútením samozrejme vysporiada svojsky. Najprv je ale nutné zohnať substancie, ktoré sú mu aj v tej najťažšej chvíli vždy oporou. Patrick preto začne snoriť po publiku, oslovuje ľudí s nádejou, že sa medzi nimi nájde aj nejaký spoľahlivý dealer. Po zdarnom nákupe speedu a heroínu sa zatvára do jednej z izieb newyorského hotela, a to, čo sa deje ďalej, pripomína ikonické scény z filmu Strach a hnus v Las Vegas.

Ocitáme sa v akejsi snovej realite, kedy mentálne s protagonistom v rauši opúšťame hotelové priestory, aj keď fyzicky izbu neopustí. Sníva o hodovaní v reštaurácii, kde sa podávajú výhradne pochutiny plné opiátov, stimulantov či sedatív. Po šnupnutí speedu sa stáva zase moderátorom show Fetuje celá krajina, počas ktorej divákov obleje dvomi vedrami trblietok. Inokedy zase môžeme počuť zvuky džungle s dominantným revom divokej šelmy. Možno sa sfetovaný Patrick cíti ako predátor, no na konci divokého tripu sám dobre pochopí, že nie je nič viac než úbohou korisťou drog, ktoré ho môžu veľmi ľahko usmrtiť.

Formatívny nočný hotelový zážitok ho dovedie až k hospitalizácii na protidrogovom oddelení, kde sa konečne dozvedáme krutú pravdu o Patrickovom detstve plného sexuálneho zneužívania. Približne 75 % znásilnení sa odohrá medzi ľuďmi, ktorí sa už pred spomínaným neprípustným činom poznajú, no asi nikto nečaká, že sexuálneho násilníka bude poznať od svojho prvého nádychu...

Tvůrčí tým:

Režie: Roman Groszmann

Dramaturgie a dramatizace: Eva Kolomazníková

Obsazení: Ladislav Pokorný

Adam Zelinka

Divadelní skupina Ductus Deferens se vrátila na DAMU s kolektivním pásmem stand-upů a autorských písniček. Devadesátiminutová jízda se nedržela žádného konkrétního tématu ani formátu a jednotlivá vystoupení na sebe nenavazovala, to ale ani v nejmenším nevadilo. Trojčlenná kapela doprovázela sedm performerů, kteří si připravili několik výstupů a skečů.

Dozvěděli jsme se mimo jiné, jak by vypadalo, kdyby fitness trenér režíroval Shakespeara, či jak pokračoval příběh Zdeny, báby pod kořenem, a jejího manžela Milana. Dále nás Tom Čapek poučil o etiketě chůze po chodníku. Petr Urban nám povyprávěl, čím si musel projít, když byl na DAMU nejstarší z ročníku. Petr Kult po letech “odpověděl” Michalu Dočekalovi, aby mu předvedl, že i třetiligoví fotbalisté mohou vést konverzace o poezii Emily Dickinson. Honza Staněk se perfektně převtělil do kluka známého z pořadu Ano, Šéfe! a převedl do rybářských reálií kuchtíkův příběh s babiččiným řetízkem, který dal omylem do jiného hrníčku. Čas od času někdo svůj výstup zhudebnil a dočkali jsme se tak i sóla Julči Stejskalové o Petru Urbanovi nebo songu o Tinderu v podání Báry Vágnerové a Petra Kulta. Celý večer zakončila kolektivní choreografie k písni o osamělém železničářovi a jeho lásce z vlaku.

O Karamelounu se dá říct jenom jedna negativní věc — nebylo šťastné vybrat si ho k CUCÁKovské reflexi. O takto nesouvislém tvaru, jehož formy se neustále mění, se nedá napsat něco koherentního. Snad tento můj mišmaš alespoň trochu nastínil, jaký zážitek Karameloun byl. Celý text musím zakončit obligátní floskulí. Jestli smích omlazuje, budu po úterním večeru žít minimálně o několik let déle.

Jan Hurta

Loutková inscenace Nebojsa! a činoherní Barbora: Kresby z Ještědí by na první pohled nemohly být více rozdílné. Dramaturgie festivalového programu však tituly spojila prostorem Řetízku, a především jmény dvou ženských osobností českého národního obrození – Boženy Němcové a Karolíny Světlé. Kromě blízkého přátelství spisovatelky spojovala také společná témata, kterým se věnovaly ve svých prózách. Jsou tato témata patrná i z výsledných adaptací jejich děl? A nabádají tvůrci, po vzoru spisovatelek, diváky k hrdému vlastenectví?

„Kdo se bojí nesmí do lesa!“ se jako heslo prolíná celým Nebojsou! V rukou studentů KVD postupně ožívá dvanáct tematicky dřevěných loutek, čímž se zpětně odkazuje ke zmíněnému přísloví. Dřevěná je i většina z neustále se proměňující scénografie. Tento materiál v inscenaci slouží jako jakási pralátka, z níž vychází všechen život. Strach a obranné mechanismy jsou přece naprosto přirozenou součástí všeho živého, bát se musí umět každý. Nebojácný Petr to však nedokáže a vydává se do světa, aby se tomu naučil. Bořivoj Putna celé putování podkresluje živou hrou na banjo. V nejnapínavějších pasážích ke hraní místo drnkání využívá smyčec, což z nástroje vyluzuje prapodivné zvuky. Nespoutaná práce s hlasem a hravá animace kreativně vyrobených loutek činí ze všeobecně známé pohádky pro děti neotřelou podívanou pro všechny generace.

Barbora: Kresby z Ještědí vykresluje svůj příběh také netradičně. Obrozenecký a knižně košatý jazyk povídky je v inscenaci sice zachovaný, ale využitá scénografie se s původním vesnickým podhůřím Ještědu značně bije. S předlohou se staví do kontrastu, jelikož využívá zcela nepřírodní materiály – modrou nepromokavou plachtu, polystyren a nafukovací balónky. Barbora (Viktorie Hrachovcová) s Matýskem (Vojtěch Franců) pomocí nich doslova budují svůj společný život. Dlouhodobé soužití v romantickém vztahu, stejně jako polystyren, často skřípe a někdy je potřeba částečného sebezapření. Tvůrčí tým se společně se Světlou ptá, kolik času a prostředků jsme schopni pro lásku obětovat. Nebo snad počáteční idylka může přetrvat až na věčnost?

Program třetího festivalového dne dokázal, že i obrozenecké texty mohou mít se správnou dramaturgickou vizí čerstvé a aktuální vyznění. Oba projekty spojuje hravost jako životní princip a téma lásky. Síla, která dokáže vytrhnout z kořenů jistoty i sebevíc zdřevěnělého odvážlivce a přetvořit umělotiny v rozkvetlé pastviny, je zřejmě nadčasová.

Tvůrčí tým Nebojsa!:

Adéla Greéová, Rozálie Kopecká, Jan Kozák, Anna Lehmannová, Bořivoj Putna

Tvůrčí tým Barbora: Kresby z Ještědí:

Režie a úprava: kolektiv

Dramaturgie a úprava: Lucie Cvrčková

Scénografie a kostýmy: Darja Parsi, Vojtěch Franců a kolektiv

Hlasová spolupráce: Veronika Rubášová

Hudba: Francis Cabrel

Texty písní: Zdeněk Rytíř a Vojtěch Franců

Produkce: Petr Maršál

Obsazení: Vojtěch Franců, Viktorie Hrachovcová

Valérie Václavíková

Inscenace Yvonna, princezna burgundánská v režii Lukáše Jeníčka uvádí stejnojmenné drama polského dramatika Witolda Gombrowitcze z třicátých let minulého století. Dramatikova tvorba se vyznačuje absurditou, satirou a zdeformovanými postavami topícími se ve společenských stereotypech.

Na královském dvoře se zjeví záhadná dívka a princ Filip (Radek Lajfr) si ji na truc zvolí za svou snoubenku, čímž způsobí chaos mezi urozenou šlechtou. Yvonna (Anna Veselá) je totiž, bez jakéhokoliv důvodu či vysvětlení, považována za absolutně nevhodnou a plochou. Snoubenka, oblečená do černobílé, se staví do kontrastu vůči extravagantním růžovým šatům a make-upu dvořanů.

Yvonna je zrcadlem druhých. O její postavě se kromě faktu, že je odlišná, nic nedozvídáme. Uvádí své okolí do rozpaků tím, že i přes veškeré (méně či více) násilné snahy, ze sebe nevydává ani hlásku. V její mimice a pohledu se odráží duše ostatních, kteří nedokážou čelit sami sobě a svému nitru. Pomalu, ale jistě se šlechta dohání k hrůzným a bláznivým činům. Obrací se proti sobě a s gradujícím dějem vychází najevo jejich povrchnost. Královna Markyta (Kateřina Měchurová) se v Yvonně nejvíce vidí. Ze strachu, že její skutečnou tvář odhalí i někdo další, plánuje Yvonnu zabít.

V Jeníčkově inscenaci je stále znatelný typický a neodmyslitelný Gombrowitczův rukopis. Opakující se repliky, výrazná gesta, grotesknost charakterů postav a gestický symbol koruny – zdvihnutých rukou za ušima. Bojíme se všeho neznámého. Čehokoliv, co vystupuje z řady. Zároveň nejsme schopni postavit se sami sobě a tomu, kdo jsme. Strach vede ke snaze udělat cokoliv jen proto, abychom této skutečnosti nemuseli čelit. Zkrátka a jednoduše: „Člověk je hluboce závislý na svém odrazu v duši druhého člověka, i kdyby to byla duše kreténa.“

Tvůrčí tým:

Úprava: Lukáš Jeníček, Tom Skopal

Režie: Lukáš Jeníček

Dramaturgie: Tom Skopal

Výprava: Kateřina Hubená

Choreografie: Barbora Vašíčková

Produkce: Štěpánka Vachová, Sára Jančaříková

Obsazení: Anna Veselá, František Florián, Kateřina Měchurová, Radek Lajfr, Ladislav Pokorný, Vavřinec Kratochvíl, Anežka Burdová, Barbora Vašíčková

Daniel Dudek

Dnes, 11.2. 2025, proběhlo v rámci festivalu NADAMU předávání Ceny děkana za rok 2024 doc. Karlem Františkem Tománkem. Za mimořádně aktivní přínos k rozvoji mezifakultní spolupráce a reprezentaci Divadelní fakulty mimo školní půdu byli nominováni čtyři studenti. Cenu získali studenti Katedry produkce Eliška Drbohlavová (s dvaceti nominacemi) a Petr Maršál (s třinácti nominacemi).

Poté následovalo předání Zlaté medaile Akademie múzických umění v Praze rektorkou Ingeborg Radok Žádnou. Zlatá medaile AMU je nejvyšší ocenění, které rektor školy uděluje významným českým i mezinárodním odborníkům a umělcům. Laureátem za svůj celoživotní přínos k výzkumu fenoménu divadla se stal polský divadelní teoretik, kritik, divadelní antropolog, kulturolog a vysokoškolský pedagog prof. Leszek Kolankiewicz. Prof. Jana Pilátová věnovala oceněnému patnáctiminutové laudatio. Po slavnostním podpisu do pamětní knihy proběhl živě tlumočený masterclass s prof. Kolankiewiczem s názvem Artaud, herec a mučedník a navazující diskuse.

Adam Zelinka

Nabitý úterní program odstartoval již v jedenáct hodin dopoledne inscenací Služky. Bakalářská inscenace Anastasiie Kravchuk vznikla ještě během předchozího studia na Charkovské národní univerzitě umění. Genetovo drama bylo původně nastudováno v ukrajinštině, v Řetízku však režisérka doplnila představení o syntézu českého překladu, aby diváci pochytili klíčové události. Pod pojmem syntéza jsem si ale představoval něco jiného. Poměr českých a ukrajinských vět byl značně nevyvážený, neboť v češtině byly pronášeny jen opravdu zásadní repliky, bez kterých bych byl naprosto ztracen.

Dvě sestry, Claire a Solange, pracují jako služky u své paní, které říkají jednoduše Madam. Děj začíná v momentě, kdy jsou služky doma samy. Obě sestry intrikují, chtěly by volnost, uvažují nad vraždou své paní. Co až se Madam vrátí? V paměti mi utkvělo několik silných obrazů. Například když Madam vypráví, že jí těší čas strávený se svými služkami, že jim je matkou a ony pro ni dcerami, zatímco se jí Solange chystá uškrtit šátkem. Výjev vpravdě maryšovský, jako když Vávra říká své manželce, že by se měli usmířit, přitom v ten moment mu Maryša míchá jed do kafe. Překvapivý konec Služek má velmi intenzivní emocionální náboj.

Do standartní interpretační činohry s prvky stínového a pohybového divadla vstupuje nový element dvoujazyčného pojetí. Když totiž nerozumíte jazyku (nebo rozumíte jenom pár slovům), musíte hledat jiné nápovědy k významu situací, například mimiku, intonaci nebo gesta. Přeložené věty nesou velký význam, rozkrývají nejistotu a mohou zasáhnout mnohem více, než kdyby celá inscenace byla v češtině. Nikdy předtím jsem neviděl inscenaci v cizím jazyce bez titulků. Služky proto pro mě byly novým divadelním zážitkem. Jestliže je jedním z cílů festivalu NADAMU zažít něco nového, v tomto ohledu to bylo splněno na jedničku.

Tvůrčí tým:

Režie a scénografie: Anastasiia Kravchuk

Pedagogické vedení: Josef Kačmarčík

Produkce: Dina Ibragimová

Obsazení: Anna Herasimenko, Julie Pluskova, Rina Machulska

Nina Briatková

„Keďže sa na Slovensku dejú sračky stále, nezostáva nám nič iné, len si z toho robiť prdel,“ uviedla Nela Kleinert, jedna z tvorkýň scénického čítania KČD „Prebohaživého, ešteže tej slovenčine nerozumejú v celom svete.“ Herci druhého ročníka činohry v tridsiatich minútach v priestoroch Kafe DAMU zobrazili trpký stav slovenskej politickej scény, ktorý by nebol až tak mrazivý, pokiaľ by tím tvorcov nevyužil vo svojom diele výhradne repliky komediantov v angažmán momentálne najsledovanejšieho divadla na Slovensku – Národnej rady SR.

Napriek tomu, že sme inscenáciu vzhliadli v centre Prahy, Štěpán Gajdošík, Pavla Nevyhoštěná, Michael Hajda a Jan Zdeněk sa riadili osvedčeným tamojším múdrom: na Slovensku, po slovensky. S výzvou osvojenia si podobného, no predsa len odlišného, jazyka sa popasovali výborne. Možno im miestami nejaké to slovíčko ušlo, čo avšak absolútne nenarúšalo celkový dojem, ba práve naopak o to väčšmi sa im vďaka tomu podarilo podtrhnúť absurditu politickej klauniády slovenskej reality.

„Krajina je v riti, v totálnej riti,“ v priestoroch kaviarne zaznel výrok Róberta Fica nespočetne veľakrát. Je to jeden z mála faktov, na ktorom by som sa s premiérom naozaj zhodla. Šírenie homofóbie založenej na pokryteckom verejnom tajomstve, o ktorom počul už snáď každý Slovák... Otvorená rusofília a propagandistické velebenie ruského impéria v mediálnom priestore, ale „vy ste kto,“ aby ste to mali právo súdiť. Spochybňovanie základných prírodovedných princípov, aj keď už Galilei dobre vedel, že „sa predsa točí.“ Či opakované koaličné útoky na údajne agresívnu opozíciu a fašistických liberálov, ktorých cieľom je vyhubiť všetku poctivú, hrdú Slovač. Západ jednoducho chce zničiť „slovenskú kultúru, a žiadnu inú.“

Bohužiaľ, v tomto prípade by som bola radšej (a so mnou zhruba aj polovica Slovenska), keby tvorcovia „Prebohaživého, ešteže tej slovenčine nerozumejú v celom svete“ nemali na výber z tak bohatého repertoáru myšlienok politických elít. V scénickom čítaní nesmeli chýbať prezident SR Peter Pellegrini, kapitán Andrej Danko, ministerka kultúry Martina Šimkovičová, hrdý Očovčan Rudolf Huliak či na slovo vzatý špecialista Peter Kotlár.

Priala by som si, aby situácia na Slovensku bola o niečo jednoduchšia. Stačilo by, keby sa obe strany politickej barikády inšpirovali skupinou Marhule. Nie je to tak náročné, proste „šír lásku, ty kok*t.“

Tvůrčí tým:

Režie a text: Nela Kleinert

Dramaturgie a text: Anna Maria Jarkovská

Obsazení: Štěpán Gajdošík, Pavla Nevyhoštěná, Michael Hajda, Jan Zdeněk

Valérie Václavíková

,,Nebudu se koukat, kolik je hodin, akorát se tím vystresuju. Půl druhý?!‘‘

Autorská inscenace Bezesná Barbory Wortnerové otevírá tematiku probdělých nocí s využitím jediného scénografického komponentu – obdélníkového dřevěného stolu.

Monodrama, v němž Wortnerová ztvárňuje více postav, se zabývá neduhem nespavosti. Ukazuje přesně ten typ zoufalství, jež je možné cítit jen ve tři hodiny ráno, kdy se snažíte myslet na něco hezkého. Avšak fakt, že nedostatek spánku způsobuje rakovinu prsu, je jediné, co se vám honí hlavou.

Představení začíná sérií ukolébavek, které zpívá matka svému dítěti, přičemž se zoufale snaží vyplížit z pokoje, ale marně. Potomek se totiž neustále ptá, proč jdou spát zrovna černé oči. Nejde pouze o váš spánkový deficit, jde i o to, že nemůžete uspat někoho druhého.

Herečka se na tvrdém dřevěném povrchu stolu vrtí a přetáčí, neschopna nalézt vhodnou polohu k usnutí. Hlavně se nepodívat na ten zpropadený čas! A ani moudré rady okolí o pití meduňky, polykání (správného typu) hořčíku nebo škodlivosti modrého světla teď nikoho nespasí. Insomnií trpí každý devátý člověk. A co jí způsobuje? To nikdo neví.

Tvůrčí tým: Barbora Wortnerová

Emília Macková

Festival študentov KATAPu Nablízko, prelínajúci sa s NADAMU, nám hneď v pondelok ponúkol možnosť nahliadnuť do života pastierov oviec a ich stáda v inscenácií Ovečky, ovečky, pojďte domů. Tím tvorcov, vystupujúci pod názvom Třetí hřiště (Kamila Hrnčířová, Anna Stenzlová a Filip Novák) sa venovali prvotnému hrubému procesu získavania a spracovania ovčej vlny.

Práca s vlnou hrá hlavnú úlohu tejto vizuálne a zvukovo podmanivej inscenácie. Herec pracuje už od momentu, ako do sály prichádzajú prví diváci. Klbko vlny napína na veľký drevený štvorec, pripomínajúci tradičné krosná, na ktorom je už z veľkej časti natiahnutý a na dvoch stranách klincami uchytený zvyšok klbka evokujúci napnuté struny. Opodiaľ stoja dve herečky stvárňujúce ovce zo stáda. Dojem dobytka vytvárajú jednoducho, no veľmi efektívne, skrz mimiku a pohyb typický pre správanie oviec, ako je výrazné prežúvanie, cyklický pohyb v kruhoch, občasné zdvihnutie či trhnutie nohy alebo fyzické prekážanie pastierovi. Na drevenom štvorci je pripnutý citlivý mikrofón, vďaka ktorému nielen vidíme, no rovnako aj počujeme pastierovo precízne napínanie klbka na konštrukciu.

Zvukové efekty boli dôležitou zložkou navodenia atmosféry. Mikrofónom a živou slučkou evokovali fučanie vetra, dýchanie oviec či zavýjanie vlkov v noci... S citlivosťou mikrofónu tvorcovia pracujú napríklad aj v scéne, kedy jeho trením o veľký kotúč vlny vytvárajú zvukový efekt, ktorý takmer nerozoznateľne pripomína jej strihanie.

Jedna z pastierov spieva pieseň „Jakpak se Vám asi pase?“, ktorú nahrá za pomoci živej slučky, vďaka čomu ju hudobne sprevádza počas zberu nastrihanej vlny a namáčaniu jej do vedier s vodou. Postupne v práci zrýchľuje, nestíha a vyčerpáva sa, až jej spev úplne ustane. Na prvý pohľad idylická práca sa ukazuje ako fyzicky namáhavá a repetitívna činnosť, vyžadujúca si viac než len jeden pár ľudských rúk. Dokazuje sa to tým, že sa pri nej vystriedajú všetci aktéri, ktorí nakoniec vlnu zavesia na „šnúry“ dreveného štvorca.

Cyklickosť celého procesu sa zvýrazňuje kontrastným prepojením prvej a poslednej scény. V prvej herec pracuje už s hotovým vlneným produktom, klbkom vlny, pričom v poslednej sa narodí jahniatko – pokračovateľ v tradícií, čím sa cyklus obnovuje.

Tvůrčí tým:

Třetí hřiště – Kamila Hrnčířová, Anna Stenzlová, Filip Novák

Nina Briatková

Milé čitateľstvo,

dnešným dňom odštartoval v priestoroch DAMU pilotný ročník školského festivalu NADAMU. Najbližších päť dní sa môžete naprieč všetkými katedrami tešiť na bohatý a pestrý program plný študentských inscenácií, workshopov, diskusií či nevyspytateľných mystery boxov. Je preto priam nad ľudské sily stihnúť navštíviť všetky „nadamácke“ akcie, no nezúfajte! Študenti i študentky prvého a druhého ročníka Katedry teórie a kritiky so svojou redakciou CUCÁK budú po celý čas pokrývať všemožné festivalové dianie.

Pokiaľ by Vám náhodou zvýšil čas, alebo by ste si radi skrátili čakanie do ďalšieho predstavenia, webová stránka s naším festivalovým „výcucom“ z NADAMU je Vám k dispozícii. V priebehu celého týždňa sa dvakrát denne bude postupne zväčšovať náš online arzenál nabitý recenziami, reflexiami či krátkymi videoreportážami. Nesmie samozrejme chýbať ani mystery box KTK, na ktorý Vás v stredu o 16:30 srdečne pozývame do Kafe DAMU.

Primárnym cieľom pilotného NADAMU je otvoriť dokorán okná všetkých siedmich katedier, naviať do školských priestorov čerstvý vzduch, ktorý osvieži a upevní vzájomné vzťahy medzi katedrami, no zároveň prinesie aj nový vietor pre potenciálne spolupráce či budúce priateľstvá. Tak teda nám všetkým prajem, aby sme na DAMU spravili poriadny prievan!

Krásny týždeň plný divadla, zábavy a dobrej nálady praje,

Nina Briatková

Jan Hurta

Inscenační program prvního ročníku festivalu NADAMU odstartoval Zlomeným mužem v Divadle DISK. Mezifakultní spolupráce studentů DAMU a FAMU, v režii Ondřeje Kulhavého a Jana Šulce, kombinuje fikční vyprávění s dokumentárními materiály a vykresluje, jak je pro mladé heterosexuální muže těžké si v dnešním světě najít svou vysněnou partnerku. Incel je zkratka označující skupinu lidí, kteří jsou navzdory své snaze uvězněni v nedobrovolném celibátu. Proč však hledají životního partnera, když mají problém najít sami sebe?

Trojice mužských herců (Lukáš Cenker, Zbyněk Rohlík, František Florián) se v průběhu představení ve svých rolích neustále transformuje – od sebeponižujících vnitřních hlasů přes postavy kamarádů až po titulního zlomeného muže. Do svého generického stejnokroje jsou uzavření stejně jako v bludných kruzích algoritmů okolních obrazovek. Čtyři poloprůhledná obdélníková plátna ukazují obsah, kterým tito muži tráví svůj volný čas – arkádové videohry, motivační instagramové reels, obskurní porno-ruletu nebo bowlingové animace. Vše se pohybuje v rovině jednoduché hry, která má jasného vítěze a poraženého.

Ve střetu mužů s reálným životem se však tato polarizace projevuje jako chybná a toxická. Po každé sebemenší chybě se utápí v záplavě pochybování, kritiky a obviňování sebe sama. Žena (Julie Marečková) je objektivizována v pouhou vidinu výhry, které nejsou schopni dosáhnout. I po absolvování kurzu sebepoznání je pro ně pětiminutový speed dating trapně bolestivou věčností, při které zjišťují, že se vlastně vůbec neznají.

Inscenace balancuje na hranici mezi fantazií a realitou nejen svou, výrazně stylizovanou, oranžovou scénografií. Dějem se prolíná linka sci-fi románu, v němž si protagonista zhýralým způsobem plní své vysněné cíle, kterých není schopný dosáhnout ve skutečném světě. Neustále eskalující společenský tlak vyžaduje výhradně úspěch, čímž pouze podporuje nefunkční a zastaralé vzorce toxické maskulinity. Na konci muži zůstávají zamknutí uvnitř svých sociálních bublin a jejich sebehodnota se odvíjí od počtu zvednutí činky. Co takhle tyto bubliny prasknout, opustit modré světlo obrazovek a radši se jít projít do lesů Divoké Šárky?

Tvůrčí tým:

Režie: Ondřej Kulhavý, Jan Šolc

Dramaturgie: Mikoláš Arsenjev

Scéna a kostýmy: Agáta Slámová, Jenny Sterwaldová

Produkce: Anna Křepínská, Nikol Pelclová, Barbora Zajíčková

Videoprojekce: Martin Hromádka, Nikola Beková

Světla: Lukáš Klíma

Hudba: Petr Lhoťan

Obsazení: Lukáš Cenker, Julie Marečková, Zbyněk Rohlík, František Florián